Obdrželi jsme čtvrté londýsnké psaní! 

Nechce se mi věřit, že už je to tři týdny. Měla jsem dojem, že půl roku v Británii je věčnost, a přestože ani nemám čas na napsání dalšího článku, jak se pořád někde snažím dejchat a žít, tak to pořád není dost. Citelně si uvědomuju, kolik toho nestíhám.

Když jsem byla ještě v rodině, jeden den v Londýně vydal na jednu áčtyřku a šlo jen o to, že jsem se opila na slepý schůzce a zas jela domů. Teď mám za sebou nepopsatelně skvělý tři týdny a nevím co napsat jako první.

Přestěhovala jsem se do Stratfordu. Je to dost multiculti čtvrť, nikterak bezpečná, ale zrovna tak krásná, skvělá, dostupná. Mám super pokoj akorát tak pro sebe – což je příjemná změna oproti hororu, kde jsem žila přes agenturu celý dlouhý týden, než jsem se mohla nastěhovat sem – v kuchyni myš, všechno smrdělo a hnilo, pračka neprala, voda netekla, děsil mě můj divnej spolubydlící, a to ani nebudu detailně vypravovat to faux pas, když jsem se rozverným podáním ruky představovala týpkovi, co tu ruku zrovinka neměl.

Koupila jsem si kolo – je to šunka za čtyřicet liber, ale je dost vintič a hipsta, takže jsem pořád ještě za frajera. Jezdím na něm do práce a tak, ta je mimochodem taky skvělá. O víkendu o nás natáčeli dokument o lidech a místech, akorát každou mojí potenciální repliku narušila jedna studentka módy (rozuměj trochu husa) co u nás myje nádobí a chtěla být za každou cenu v tývce – tak jsem ani nestihla pozdravit mámu, tátu, babičku, dědu…

Takže teď prostě žiju Londýn, jezdím na kole, chutnám kafe a učím se o něm, stejně tak i víno, čtu knížky v parku, nakupuju si rozličný hadry, který jsou každýmu šumák, protože se na ulici vždycky najde někdo, kdo nosí kočičí ouška nebo žlutý řasy a odpoutá pozornost od vaší lehký výstřednosti. Hodně pracuju, jakože fakt dost, ale miluju to, a tak mam každý ráno svůj pozitivní londýnskej mood, což je velká změna oproti cynickýmu „s každym mam problém a všechno je divný“ v Čechách.

Vlastně jsem asi nejšťastnější za posledních pár let života… jestli to tak potrvá ještě chvíli, tak si řikám, chci se vůbec vracet?